fbpx

Panická porucha #2: Proč nám buší srdce, když máme úzkost, aneb Já mám snad infarkt a umřu!

Jednoduché vysvětlení běžné fyziologické reakce našeho těla.
people-314481_1280

Stalo se Vám někdy, že Vám srdce začalo bušit tak, že jste měli dojem, že Vám snad samo vyskočí z krku? Celé tělo se dostalo do napětí, nemohli jste popadnout dech, ruce a nohy se chvěly, motala se Vám hlava a polil Vás studený pot? Pokud ano; nebo pokud je Vám to povědomé z Vašeho okolí, pak jsou následující řádky určeny přímo pro Vás. 

 

Popsané příznaky jsou totiž neklamnou známkou paniky, kterou alespoň jednou za život zažije až 80% lidí. Jedná se tedy o stav daleko častější, než vůbec tušíme. 

 

Jednou jsem mluvil s paní, která mi svůj první záchvat úzkosti popsala těmito slovy: „Nasedla jsem do autobusu a najednou jsem ucítila, jak mi divoce buší srdce. Dech se nezadržitelně zrychloval, pak se hrdlo stáhlo a vůbec se nešlo nadechnout. Pocit na zvracení. Pot a třes. Všichni se na mne určitě dívají. Co si asi myslí? Musím se schovat, nikdo mě takhle nesmí vidět. Přikryla jsem se kabátem. Udusím se, umřu! …“

 

Není snad člověka, jehož by masivní panická ataka nevyděsila. Přitom se jedná o běžnou reakci našeho těla, která naštěstí – byť je pro nás naprosto odstrašujícím zážitkem – není nikterak nebezpečná. 

 

Proč se tak děje? 

 

Odpověď najdeme v evoluci. Kdysi dávno, když jsme žili ve světě, kde na každém rohu číhalo nebezpečí, se naše tělo muselo naučit, jak bojovat o přežití. Proto vyvinulo tři mechanismy (strategie, chcete-li). Prvním je útok, druhým útěk a třetím zmrznutí. My se nyní budeme věnovat prvním dvěma, útoku (boji) a útěku. 

 

Seděl-li náš dávný předek ve své jeskyni a zaslechl podivný šramot, vyhodnotilo jeho tělo situaci jako potenciálně nebezpečnou a ve vteřině zmobilizovalo své síly, aby mohlo s nebezpečím buď bojovat nebo před ním zdrhnout. Jak to udělalo? Tím, že začalo bušit silně srdce a zároveň se zrychlil dech, neboť byla potřeba nahrnout, doslova napumpovat většinu krve do velkých svalů a hodně je okysličit, protože při boji nebo útěku potřebujeme jednak hodně kyslíku a jednak silně prokrvené ty svaly, které jsou rozhodující pro velkou fyzickou zátěž. Proto, když například dobíháme tramvaj, dýcháme mnohem rychleji, jak si jistě všichni uvědomíme v okamžiku, kdy se konečně ve vagónu chytneme tyče, dveře se zavřou a my supíme jako parní lokomotiva. 

 

Co se ovšem stane, když před ničím neutíkáme, ani nebojujeme, ale jako při záchvatu paniky jen stojíme, přidržujeme se parapetu či něčeho pevného a naše tělo nemá možnost nadbytečný kyslík v krvi využít, ba dokonce musí najít způsob, jak jeho hladinu snížit. Proto dává náš mozek dokonce pokyn na přiškrcení dýchání. My ale máme pocit „knedlíku v krku“, což nás více vyděsí a snažíme se bojovat s vlastním mozkem a chceme se nadechnout silou. Bojujeme tak sami se sebou a v podstatě jdeme dokonce PROTI sobě. Náš mozek může vyslat signál a zastaví brániční pohyb, což nás vyděsí ještě více, neboť máme dojem, že se dusíme. Lapáme tak po dechu a naše panika se tím prohlubuje. Pohybujeme se tak v bludném kruhu boje s naším tělem, dokud se buď nevyčerpáme a sami v úsilí nepovolíme a dech se zklidní nebo v nejkrajnějším případě, dokud to tělo nepřestane bavit a nenechá nás omdlít, což vede k automatickému a okamžitému zpomalení dýchání.

 

Hyperventilace

 

Povrchnímu, zrychlenému dýchání říkáme odborně hyperventilace. Ta má za následek, že nás brní prsty a rty, máme sucho v krku, můžeme mít pocity lehké závratě nebo dojem, jako by vše kolem nás bylo jako za sklem, jako ve filmu. Jako bychom se odcizovali sami sobě i svému okolí. Tyto příznaky nás děsí ještě více, neboť můžeme mít dojem, že nad sebou ztrácíme kontrolu a že se zblázníme, zešílíme. 

 

Proč se to děje? 

 

Opět je na vině naše krev, která je stahována z hlavy, kde nebyla při boji s mamutem nebo při útěku před ním potřeba. Místo toho byla distribuována do velkých svalů. Když stáhneme krev z hlavy, zažíváme pocity jako na omdlení. Ani v jemných kapilárách na rukách není krev při velké fyzické aktivitě potřeba, takže můžeme cítit brnění nebo mravenčení v prstech. Můžeme mít dojem studených nebo zpocených rukou. 

 

Naše tělo bohužel nedokáže rozlišit mezi ohrožením skutečným a tzv. psychologickým. Proto v panice jedná, jako by na nás běžel rozzuřený tygr. A proto nepomáhá, když okolí častuje úzkostného člověka poznámky typu: „Tak se přece uklidni. Vždyť se nic neděje.“ No, ať si zkusí být klidný, když na něj běží vraždící maniak se sekerou! V tu chvíli je strach bohužel silnější než náš rozum, který se tou dobou poflakuje někde na dovolené. 

 

Co tedy s tím?

 

Víme již, že všechny tyto pocity jsou přirozeným fyziologickým obranným mechanismem. Že nám nejen že nic nezpůsobí, ale že by nám v podstatě měli pomáhat. Víme, že panika je úzce propojena se špatným dýcháním – hyperventilací, tj. rychlým, povrchním dýcháním. Co tedy s tím? Jak mi to, že to vše vím, pomůže? Např. tak, že se v panice naučíme ovládat svůj dech, abychom příliš neokysličovali krev a tím paniku neprohlubovali a neprodlužovali. Jak přesně to lze snadno a jednoduše udělat se můžete dozvědět z našeho E-booku, který je na našich stránkách zdarma přístupný ke stáhnutí. Nebo se můžete dozvědět odpovědi na tyto a mnohé další otázky v některém z našich ON-LINE seminářů. Stačí si jen vybrat. 

 

Pokud Vás tento článek zaujal a měli byste zájem o další naše novinky, můžete nám zanechat svůj email a budete vždy první vědět, co se děje ve světě SemiPro.

 

Přeji Vám hodně štěstí a moc držím palce na dobrodružné cestě prozkoumávání vlastní psychiky.

 

 

 

Share on facebook
Facebook
Share on google
Google+
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on pinterest
Pinterest
PhDr. et Mgr. Petr Štípek

PhDr. et Mgr. Petr Štípek

Psycholog, psychoterapeut, supervizor.