fbpx

Panická porucha #1: O tom, proč se není třeba paniky bát, i když nás děsí již jen pomyšlení na ni?

Co je vlastně panika, jak se projevuje a jaký má úkol? Proč nás tato reakce organismu, která nás má původně chránit tak moc děsí?
stamp-114438_1920

Chceme-li porozumět naší úzkosti nebo přímo panickým atakám, je důležité pochopit, jak je naprogramováno naše tělo. Proč jedná tak, jak jedná? Proč nás někdy trápí zběsilou a masivní úzkostí? Mnozí často říkají, že se jim tělo stalo nepřítelem. Že se na něj nemohou spolehnout jako dříve. Ztrácí nad ním kontrolu, nepoznávají ho. Bojí se ho a nastraženě neustále sledují a skenují, co se děje, aby mohli rychle reagovat, vzít si lék, utéct, zavolat si pomoc apod.

 

Pokusím se dnes vysvětlit, že ačkoli se zdá, že tělo bojuje proti nám a že je nám nepřítelem, ve skutečnosti se nás však snaží chránit. Pochopíme-li jeho záměr, začneme se na něj dívat jinak a můžeme nastoupit přímou cestu ke zmírnění nebo následného zbavení se nepříjemných úzkostí, jež nám mohou velmi sužovat život. 

 

V tomto článku se podíváme společně na tzv. Stresovou reakci. 

 

Co je stresová reakce a jaký má úkol?

 

Stresová reakce vzniká jako následek střetu s nějakým vnějším nebo i vnitřním stresorem (= nebezpečím). Přivádí náš organismus do pohotovosti. Jako by se celé tělo v jednu chvíli nabudilo a připravilo se na to s nebezpečím buď bojovat nebo před ním utíkat. 

 

Tento poplach našeho těla je velmi starý. Vyvíjel se po mnoho miliónů let a měl, a dodnes má, pouze jediný cíl – naše přežití! Ptáte se jak? Odpověď je jednoduchá. Jak dokázali naši prapředci přežít nástrahy světa, ve kterém většina zvířat kolem nich byla rychlejší, nebezpečnější a smrtonosnější? Jednou z odpovědí je prostě tím, že dokázali rychle utéct, kdykoli neměli šanci zvítězit. A naproti tomu také tím, že dokázali rychle bojovat a tím se například nasytit. Důležité je tedy umět útočit a unikat. A ještě důležitější je dělat to rychle. A rychle znamená, že tato reakce těla musí být automatická, tj. ne zcela námi ovládaná. 

 

Jak to funguje?

 

Jakmile náš mozek vyhodnotí nějakou situaci jako nebezpečnou, vyšle signál do tzv. autonomního nervového systému. Ten má dvě části sympatikus a parasympatikus. Sympatikus je zodpovědný za nabuzení těla, připravuje organismus konat. Parasympatikus nás naopak zklidňuje. 

 

Sympatikus

 

Sympatikus aktivuje adrenalin, hormon nadledvinek, který dobře známe z nebezpečných sportů, vzrušení apod. Dále sympatikus zrychluje dech, náš tep, rozšiřuje panenky, zvyšuje tlak, napětí ve svalech, pocení, zhoršuje trávení, stahuje žaludek, rozšiřuje cévy ve velkých svalech, a naopak zužuje cévy na periferiích… Parasympatikus vše zmíněné činí obráceně. 

 Všechny tyto reakce zná dobře každý, kdo prodělal záchvat úzkosti. Ale i ten, kdo se bál zkoušky, pohovoru se šéfem, veřejného proslovu apod. Také ten, který se chystal skočit bungee jumping, lezl po skalách atd. Nebo i ti z nás, které zarazilo na přechodu rychle jedoucí auto…

 

Získá-li parasympatikus kontrolu, rozleje se adrenalin a další stresové hormony, tělo reaguje výše popsaným způsobem a je přímo k prasknutí napětím. Pokud v takové chvíli s daným nebezpečím aktivně zápolíme nebo před ním utíkáme, jinými slovy, vykonáváme-li silnou aktivitu, je vše v pořádku, neboť tělo dobře vše metabolizuje. Jakmile nebezpečí pomine, může sympatikus vystřídat parasympatikus a tělo se zklidní. Adrenalin se přestane vyplavovat, dech se zklidňuje, snižuje se tep, rozšířené cévy se stahují a naopak. 

 

Co když ale aktivita není žádná?

 

Při úzkosti bohužel většinou silovou akci nevyvíjíme. Naopak, snažíme se co nejméně hýbat a bojujeme tak maximálně s dechem a s naším tělem. Vše nahromaděné v  těle se tedy nemá jak zpracovávat, místo toho naplňuje naše tělo ještě větším neklidem a napětím. 

 

Co tedy s tím?

 

Nyní už víme, že i když je stresová reakce – pokud jsme v klidu – velmi nepříjemná, není pro nás ohrožením! Ba naopak. Jediným jejím cílem je naše ochrana. Nemůže nás tedy nijak ohrozit. Je to přirozená fyziologická reakce, která se může bohužel spouštět ve chvílích, kdy so to nepřejeme a často ani nevíme, proč právě tehdy. Pokud se lekneme, když nám těsně za zády někdo upustí něco těžkého, tělo zareaguje úplně stejně jako při panice, ale protože známe důvod naší tělesné reakce, chvíli to rozdýcháme a jsme zase v klidu. Nijak nás to neděsí dál. 

 

Když ovšem tělo zareaguje pro nás bez zjevného důvodu, vyděsíme se. Pokud bychom ale věděli, že ačkoli důvod neznáme, vždy tam nějaký je, byli bychom v daleko větším klidu. Nemusíme se tedy děsit našeho těla, protože důvod tam vždy nějaký je a stresová reakce – pokud se neděsíme dál jí samou – po krátké době sama odezní.

 

Chcete-li vědět více, můžete projít naše další příspěvky na blogu. Můžete se rovněž podívat na ON-LINE semináře, které Vás provedou veškerými informacemi ohledně paniky, resp. úzkostí obecně a naučí Vás mnohé techniky, jimiž svou paniku můžete dostat pod kontrolu. 

 

Pokud Vás tento článek zaujal a měli byste zájem o další novinky, nechte nám svůj email a budete vždy první vědět, co se děje ve světě SemiPro.

 

Přeji Vám hodně štěstí a moc držím palce na dobrodružné cestě prozkoumávání vlastní psychiky.

Share on facebook
Facebook
Share on google
Google+
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on pinterest
Pinterest
PhDr. et Mgr. Petr Štípek

PhDr. et Mgr. Petr Štípek

Psycholog, psychoterapeut, supervizor.