Když se vidíme moc „úzko“

Nežiješ nějak „úzko“? Nejsou ti náhodou tvoje myšlenkové návyky už úzké? Podívejme se na úzkosti trochu jinak… Vylezme z naší skořápky a rozhlédněme se! Kam směřujeme? Jak se sebou zacházíme? O zkušenosti, jak k nám úzkost může promlouvat: Podívej se na toto! Podívej se, co doopravdy žiješ! A změň svůj postoj.

Podívejme se na úzkosti trochu jinak… Vylezme z naší skořápky a rozhlédněme se! Co vidíme? Kam míříme? Kam sahají naše kořeny a jakým směrem rosteme? Co jsme zažili? A čemu se bráníme? Co nechceme vidět? Co po nás život chce?

Jakožto psychoterapeut pracuji s potřebami bezpečí, přijetí, ocenění, kontroly. Donedávna to byla pro mě mantra, za kterou jsem se bál nahlédnout. Držel jsem se rovnic, které zní nějak takto „pokud potřeby ve vztazích nebyly a nejsou naplněny, neumím s nimi zacházet = nepohoda, pokud byly a jsou naplněny, umím s nimi zacházet = pohoda“. Byla to jistota. A, samozřejmě, na určité úrovni to funguje a dokonce si dovolím říci, že i když to vypadá banálně, má to obrovskou hloubku. Protože naučit se svými potřebami zacházet znamená věnovat prostor svému tělu, emocím, vztahům, minulosti i budoucnosti a to jsem na začátku. Kromě jiného ponořit se do své úzkosti. 

Zkusme ale pootevřít další dveře. 
Co když úzkost je ještě o něčem jiném? 
Co když se k tomu dostaneme ve chvíli, kdy se ji nesnažíme  ovládnout, vymést a odstranit? 

Já vím, vím… to se to lehce tady napíše. Když ale ta úzkost přichází v celé své síle, tak je velmi obtížně nemyslet na nic jiného, než na to, aby už byla pryč. Ale přeci jen, zkoušejme to. Znova a znova. Proč?

Buďme na sebe malinko tvrdší a zkusme se s úzkostí více seznámit. Co když je to inteligence života, která skrze nás promlouvá a sděluje nám osobní vzkaz: „Podívej se na toto! Podívej se, co doopravdy žiješ! Nežiješ nějak „úzko“? Nejsou ti náhodou tvoje myšlenkové návyky už úzké?“

Mám zkušenost s drobnými (ve srovnání, co mi sdělují mí klienti) panickými atakami, které po dobu cca 1,5 roku přicházely pouze během přednášení. Předtím jsem s vystupováním na veřejnosti neměl problém, užíval jsem si to. A najednou přišly stavy, kdy jsem se před lidmi začal doslova ztrácet, zapomínal jsem, co jsem chtěl říci, moje tělo se splašilo. Sucho v ústech, neschopnost lapnout dech. Trvalo to krátce, např. půl minutky. Párkrát se stalo, že jsem si musel sednout. 

Bál jsem se, že to nepřejde. Co se to stalo? K čemu jsem nakonec došel? 

Postupně se mi podařilo přijít k tomu, že musím naplno věřit tomu, co sděluji. Nemohu už jen tak vycházet z toho, co jsem věděl před rokem, či před pěti lety a mám to naučené říkat. Je to o disciplíně. O tom, že se musím opravdu zaměřit na to, jakou zkušenost chci sdělit. Co je esence toho sdělení a zda to, co říkám není jen naučené souvětí či celé téma z minulosti. 

Ve chvíli, kdy jsem toto pochopil, paniky jakoby „zázrakem“ zmizely. Došlo k uvolnění a poznání. Neříkám, že se nikdy nevrátí. Zatím mám ale klid.

Rád bych Vás namotivoval k experimentům se svojí úzkostí. Věřit, že má smysl a že nás vede. Napišme jí dopis, namalujme ji, ptejme se ji, mluvme o ní, s ní a pro ní. Postavme se pevně na zem, dýchejme a vnímejme ji co nejhlouběji. A pozorně se kolem sebe dívejme. Zkusme pracovat se záměrem, že chceme skutečně vědět, co se to děje. A nechme život přinést situace, které nám pomohou odkrýt, kde jsme si sami pro sebe moc „úzcí“. 

Držím nám palce v této dobrodružné cestě.

Michal

Share on facebook
Facebook
Share on linkedin
LinkedIn
Share on twitter
Twitter
Share on facebook
Facebook
MUDr. Michal Raszka, PhD.
MUDr. Michal Raszka, PhD.

psychoterapeut, psychiatr, lektor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *